Rss Feed

  1. První rande! (Asi i rande poslední)

    úterý 1. prosince 2015


    Rande očekávání:
    Romantická večeře při svíčkách, kino, takový to nenápadný posouvání se na sedačce jen abyste si byli blíž a mohli intenzivněji vnímat šimrání v břiše, pití Coly z jednoho brčka… Cestou domů se držet za ruce, ve vzduchu příslib dalšího skvělého rande a na rozloučenou vášnivá líbačka, na kterou budete myslet před spaním.
    Moje rande:
         V prvý řadě bych ráda utajila fakt, že jsem nenažraná. Když tedy přijde číšník objednávám si neperlivou vodu a šopský salát.. Poloviční pochopitelně. Zatímco on se mi snaží lichotit, jak jsem krásně štíhlá, já se snažím nemyslet na ty stahovací kalhotky, který sice vážně vytvářejí iluzi pěkný postavy, ale taky celkem jasně stanovují to, že jestli se před ním mám někdy svléct, musím buďto začít chodit do posilovny nebo musí k nějakému sbližování dojít až po svatbě, až pro něj nebude cesty zpět. Možnost b) je mi tak nějak bližší.
         Chlapec je velmi sympatickej, i tak ale chytám paniku z toho, že je večeře na prvním rande prostě moc závazná. Když se tedy vytratím na toaletu, neupravuji si make-up ale snažím se oknem opustit restauraci. Moje fyzická kondice mi však dovoluje pouze stoupnout si na špičky a i když stále nahlas opakuji „HOP“, je mi jasný, že to nedám a budu se muset vrátit zpátky… Než to udělám, vytáhnu z kabelky chleba se šunkou…  To aby si myslel, že nepotřebuju jíst je jedna věc, to že je to lež je věc druhá….
           Následně se přesouváme do kina, vybrala jsem strategicky horor, protože jsem přeci nechtěla, aby to šlo nějak moc rychle.  Bohužel, chlapce to neodradilo a ještě to, že se sune ke mně svádí na to, že se bojí. Jsem odhodlaná neustoupit a začínám se tedy odsouvat na stranu druhou, což ke konci filmu vyústí až k tomu, že sedím na klíně úplně cizímu pánovi, ale ten „můj“ na mě nedosáhne, což mi stačí. Součástí romantiky mělo být evidentně i pití Coly jedním brčkem, až takovýhle tlačení na pilu nezvládám, o pití se tak dělím s tím pánem co mu sedím na klíně. Když totiž sedíte na klíně cizímu chlapovi, pití jedním brčkem je rozhodně tím menším problémem. Když jdeme domů drží mě chlapec za ruku, já se jakože přiblble usmívám, v duchu ale myslím na to, jestli používá antibakteriální gel…. Pokus o pusu na rozloučenou se nesetkává s úspěchem, schválně si totiž stoupám na špičky, aby na mě nedosáhl… Od tohohle rande uplynulo dneska 14 dní a musím konstatovat, že jsou dnešní chlapi pěkný hovada, pití z jednoho brčka to jo, ale ozvat se, to ne… Přitom se to tak slibně rozjíždělo.

    Vystavil Unknown v 10:59 | 6 komentářů | |

  2. Eifellovka?!

    pondělí 23. listopadu 2015

    TŘI ROKY, tolik mi bylo když jsem se naposledy vešla do výškového průměru České republiky (od tří let jsem zcela mimo tabulky, za pozornost ovšem stojí mé jméno v publikacích "Co dělat když je Vaše dítě mimo tabulky", "Obludarium" a "Potomci obrů v Čechách"). 


    
V souvislosti s mojí výškou musím denně odpovídat na desítky otázek (které jsou zhruba tak příjemné jako genitální opar), ráda bych tedy souhrnně zodpověděla alespoň většinu z nich, už se mě na ně prosím nikdy nikdo neptejte:
    
1) Ano, jsem vysoká.
    
2) 187 cm, ne nemůžu být modelka
.
    3) Ne nehraju basket, ani volejbal.
    
4) Ano, to mě teda rodiče zalívali.
    
5) Ne, nemyslim si že jsem potomek obrů. 
    
6) Vzduch tady nahoře není řidší. 
    
7) Ne, to si nemůžu najít chlapa
.
    8) Jo, v posteli se ta výška ztratí.
     
9) Ano, je trapný když si chlap musi stoupnout na špičky aby mi dal pusu. 
    
10) Jo, zkusím seznamku pro vysoké.
    
11) Jo, mám i obrovskou nohu, děkuju za upozornění
.
    12) Ano, to nejsou boty ale dětský lyže
.
    13) Jo, fakt i když mám velikost nohy 43 potřebuju na vodě pádla
.
    14) Ne lodičky na mě sehnat nejdou
. Ne, ani kozačky, a ne, ani žabky. 
    15) Jo, slyšela jsem, v obchodě pro transvestity mají lodičky do velikosti 48, děkuju za radu
.
    16) Jo, takhle krátký mi jsou všechny rukávy.
    17) Ano, i kalhoty.
    18) Ne, takže to co mám na sobě není vesta a tříčtvrťáky ale bunda a rifle.
    19) Ne, nemůžu vám podat ty sušenky z vrchního regálu.
    20) Ne, neskrčím abyste viděli v kině na plátno.

    Tohle jsou moje odpovědi na nejběžnější otázky, závěrem mého sdělení, bych ráda upozornila na publikaci " Ona 190 cm, on 165, aneb průvodce vztahem na dálku", která vychází již příští týden...

    Vystavil Unknown v 10:28 | 12 komentářů | |


  3.      Tak nejdřív se pořádně protáhnu, co se týče běhání nic už si nenalhávám, proto KROKEM dojdu k babičce, dam si kafe a bábovku a vrhnu se na to, doma začnu takovýto "nádech, výdech" při výdechu cítím vždy ostrou bolest v zádech, asi se mi začínají nasvalovat...
    Dneska mám na programu dát pořádně na prdel zadku, cílem je 100 dřepů. Při prvním tuším, že jich nebude ani 10, při druhém vím že nedám ani 5, při třetím mě z podlahy zvedá brácha. Nevadí, dám sklapovačky, chci mít six-pack, chci aby to rostlo tak jich dám aspoň 8...
    První tři mi trvají sice 8 minut, ale táhne to a to je dobře, při čtvrtém-
    prasknutí, žebro, tohle prostě znělo jako prasknutí žebra, mobilizuju všechny síly, se slovy "zavolejte kněze" sháním dopravu do nemocnice.
    Když mi na předposledním schodu spadnou kalhoty ke kolenům, začínám tušit, že vlastně necítím žádnou bolest a jediný co prasklo, byla guma u elastických kalhot, které evidentně neudržely muj "one pack", což jsem ve 23 letech opravdu nečekala. Dle mých představ to mělo být svatba-dítě-dítě-nevěra-přibrat 30kg-rozvod-klidný stáří-neudržet moč-neudržet stolici-nepoznávat vlastní děti- PRASKNUTÍ KALHOT NA GUMU-smrt ....

    Vystavil Unknown v 10:14 | 1 komentářů | |

  4. Pláč?!

    pondělí 16. listopadu 2015

    Jelikož máme opravdu hodně zvířat každý den s nimi prožívám velmi emotivně, v mém případě je bohužel jasně vedoucím rozpoložením pláč, v průběhu let jsem se tak naučila rozpoznávat všechny druhy pláče. 

    1. pláč "slzy štěstí" 
    Tento druh pláče se v průběhu let změnil asi nejvíce, dříve jsem štěstím plakala když se nám narodilo hříbě nebo ovečka, nebo jsem úspěšně resuscitovala rybičku, která vyskočila z akvárka... Deska brečím štěstím pokaždé když nemusím vést domů Patrika, nemusím sbírat vajíčka, dojit kozy, nebo po Zaječí nahánět 20 ptáků, který ulítly Daniele ze zahrady.

    2. Agresivní pláč
    Agresivní pláč je typický v situacích kdy vás Patrik táhne za nohu na vodítku a vy nemůžete nic dělat, v duchu si přísaháte, že jakmile bude Patrikův koitus s Růženou u konce a někdo vás dostane z vodítka, sbalíte se, odstěhujete se a celej ten cirkus tady už nikdy nezažijete… 

    3. Bezmocný pláč
    Bezmocný pláč je takový, kdy je vám už všechno jedno, klečíte na kolenou a s rukama lomícíma k nebi hlasitě vzlykáte... Tento stav mívám například v situacích, kdy nám všichni ptáci (bohužel nevim co jsou zač, máme jich asi 8 druhů) uletí na rybník... Když po 4 hodinách, konečně pochytatáte 19 kusů a ten jeden, poslední se nenechá chytit... Opravdu bezmocný pláč ovšem začíná až ve chvíli, kdy přistoupíte na návrh Danielky převléct se za kačera, tancovat zásnubní tanec a doufat, že se ten poslední pták nechá sbalit a vy ho chytíte... V tomto případě už vám jakožto zadostiučinění nestačí polapení opeřence, nýbrž vidina nedělního oběda v hlavní roli právě s husou/kachnou/perličkou/slepicí.

    4. upřímný pláč
    To je takový pláč, kdy brečíte protože je to prostě přirozený.... Třeba když vás pošlape kůň, natrká vás koza když se ji jen snažíte vysvětlit, že 9 souloží denně stačí, že teď se jde prostě spát nebo když cítíte Patrika, to pak brečíte fakt dlouho a fakt upřímně ...

    Vystavil Unknown v 8:21 | Štítky: | 0 komentářů | |

  5. Asistovaná reprodukce

    pondělí 9. listopadu 2015

    Jelikož jsem úspěšně obhájila bakalářskou práci na téma "asistovaná reprodukce" a protože jsem prakticky hospodář z povolání, bylo naprosto jasný kdo se postará o vznik nových životů když nám přišla líheň na kuřata..
       Můj brácha už taky tuší, že děti resp. kuřata nenosí čáp, byl mojí pravou rukou… 
            "Hele má to být na 36 stupňů". 
            "To je málo podle mě, dala bych 39 stupňů".
     Jak jsem řekla tak jsem udělala.. Vajíčka jsme potom měsíc dvakrát denně na minutu přesně otáčeli, takže žádný party a vysedávání v baru až do poledne následujícího dne... Mít na svědomí vznik nových životů se nedá brát na lehkou váhu, čekala mě prakticky role matky... To, že bude Bertík táta na nic jsem tušila když si přímo u líhně smažil vajíčka, moc otcovskýho citu chudák nepobral.. 
       Vajec bylo 50, jakožto experti přes asistovanou reprodukci jsme si nepřipouštěli menší než 90% úspěšnost.... V den líhnutí bych přísahala, že mi praskla voda a měla jsem stahy každé dvě minuty, tak nervózní jsem byla... Kuřata už se měla začít před dvěma hodinama líhnout, čekala jsem, nudila se a měla konečně čas na prostudování příručky "Líhneme kuřata". 

          Kapitola I. - V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NEZVYŠUJTE TEPLOTU V LÍHNI NAD 36 STUPŇŮ, vysoká teplota vede k fyzickým anomáliím kuřat... Dobrý, to mi jako vysvětlení proč se první tři kuřata vylíhla se dvěma hlavama stačilo. S odstupem času si musím připustit, že písnička "Gynekolog amatér" právě hrající v rádiu byla až úsměvně trefná... No, u třech vylíhnutých kuřat to bohužel skončilo, po čekání do 10 do večera říkám bráchovi: "Odpoj je z přístroje, tohle jsme prohráli", a se zklamáním pozoruji Bertíka vytahujícího líheň ze zásuvky… 
         Ještě ten den jsem zbytek vajíček vyhodila do popelnice, procentuální úspěšnost sice mizerná, ale teoreticky mám 6 kuřat.... Když jsem chodila kolem popelnice zdálo se mi, že v ní něco pípá.. Ale nikomu jsem nic neřikala, i bez toho si vsichni myslí že jsem divná a vysvětlovat někomu, že mě asi pronásledujou nevylíhnutý kuřata neni úplně věc, kterou by se člověk chlubil. 
      To, že se v popelnici vylíhlo 17 kuřátek zjistila až Danielka, ani nevim jestli mám větší radost z toho, že má každé správný počet hlav - jednu, nebo z toho, že možná nejsem psychiky nemocná …


    Vystavil Unknown v 4:21 | Štítky: | 0 komentářů | |

  6. Pokus o sport I.

    neděle 8. listopadu 2015


    
Dobře. Jdu běhat, doběhnu aspoň do Neveklova, 3,5 km zvládne  i tříletý dítě..
Oblékám legíny, sportovní podprsenku, aby mě ty moje nulky neumlátily, tílko a potítko, hlavně potítko.
    
Vybíhám, prvních 150 metrů jde fantasticky. Prvním stanovištěm je babička, potřebuju doplnit energii a tekutiny a taky chci zamachrovat v tom outfitu. To, že babička bydlí na dohled našeho baráku není podstané. 
”Hele babi, musim běžet, dej mi vodu a letim.”  “A nechceš Kájo kakao a bagetu?” Dobře, ale jen kousek, na cestu ještě dostávám štrůdl a mandarinku, prý na horší časy. Pff, prej na horší časy. S podporou "run, Kájo, run" se opět vydávám na cestu. 

        Dalších 20 minut jde úplně hladce, to, že jsem stále v Zaječí a pořád vidím mávajicí babičku mi nevadí, každý nějak začínal.. 
Za cedulí Zaječí chytám křeč do pravého lýtka, asi jsem si neměla naložit tolik, potítko je nasáklé tak, že si musim sundat ponožky a otírat se do nich, dalších 200 metrů jde dobře. Sice už neběžím a držím se u krajnice za srdce, ale  babiččin štrůdl mi před hrozícím kolapsem vrací energii do běhu. Pak to chvíli zase jde, pak míň, a pak vůbec. Když jede někdo kolem autem dělám, že se protahuju, jakmile auto odjede bezvládně padám do příkopu. 
           Volám Danielce, že jsem to přehnala, že potřebuju odvést domu, že mám svalovku jak blázen. Když po 45 sekundách vidím Danielku jak se pro mě řítí, už ani nemám snahu vstát z příkopu. Ponožkou, která do teď sloužila jako potítko mávám ve vzduchu, aby Danielka našla moje téměř bezvládné tělo. 
         Je mi trošku trapně, nevim jak ji vysvětlit, že jsem 750 metrů běžela 50 minut, po nasednutí do auta se klepu tak, že potřebuju oloupat i tu mandarinku, Danielka se klepe taky, ale smíchy ....

    Vystavil Unknown v 9:53 | 8 komentářů | |

  7. Kaufland story

    sobota 7. listopadu 2015

    Babičce přišel leták z Kauflandu, kde byl cenovou bombou týdne jogurt zlevněný z 11 korun na 10,50 ...
             Bylo jasný, že tam musíme jet, argument, že za naftu dám tolik, že o výhodném nákupu nemůže být řeč byl smeten ze stolu s tím že jsem nějak moc brzo zapomněla, kdo mě naučil chodit na nočník... Vzhledem k tomu, že mi bylo doporučeno jet oktávkou protože má přeci větší kufr, bylo jasný že mi bude babička tyto jogurty servírovat až do jara 2016, kdy plísní prakticky pokvetou, ale když babička řekne "Hele takhle jsem to seškrábla, teď tomu jogurtu nic neni", není cesty zpět...
             Když jsem před Kauflandem zaparkovala, došlo mi, že oktávka není automat a chvilku jsem dumala nad tím, co se může stát, když jsem jela celou cestu na dvojku... Když o dvě a čtvrt hodiny později táhnu dva nákupní košíky k autu, zaskočí mě skupina lidí uprostřed parkoviště, všichni se evidentně dost dobře baví... Protože jsem tak trochu škodolibej parchant jdu se podívat co se děje, oktávka uprostřed parkoviště... Nějakej debil zapomněl zabrzdit a odcouvalo mu auto... Jako mě to pobavilo, ale chlapi měli záchvat smíchu, "Ty vole, to byla určitě nějaká ženská, tohle se chlapovi nestane." Trochu mě to popudilo, a v duchu jsem doufala že k autu přijde namakanej chlap a já se mu vysměju, to by jako satisfakce za takhle blbě strávený dopoledne stačilo...
             
Pak hledám na parkovišti bávo, po 20 minutách je jasný, že ho někdo ukradl a přemýšlím nad tím, co mi na to řekne táta.. Jsem zvědavá jestli si aspoň budu moci vybrat barvu Felicie, kterou mi táta slíbil když udělám ještě nějakej průser s autem...
             Najednou v kapse nahmatám klíče, klíče od oktávky.. V duchu začínám litovat toho že jsem škodolibej parchant, že jsem se tomu všemu smála a s jedním chlapem se dokonce o kilo vsadila, že s tim autem přijel chlap, ne ženská...Teď spíš přemýšlím o tom, kde sehnat chlapa kterej to vezme na sebe a kterýmu dám klidně všechny svoje peníze jen když se nebudu muset přiznat že je to auto moje... Celý dilema za mě vyřeší babička, která se právě vyřítila z Kauflandu s novou sadou hrnců který sice nepotřebuje ale byly přeci v akci tak je tam nenechá.. "Kájo odemkni to auto prosim, no ty si hodná, ty už si mi takhle couvla abych mohla pohodlně nalézt".

             Ok, před tím, než se propadnu do země platím prohranou sázku a uznávám, že tohle se chlapovi stát asi nemůže ...

    Vystavil Unknown v 10:27 | 4 komentářů | |